Reklama
 
Blog | Simona Poláková

Není cesta jako cesta

U mnoha lidí v Česku převládá pocit, že ochrana přírody je důležitá, ale starat se o ni má někdo jiný. Stát. Nevládní organizace. Ekologové. Vědci. Jenže tak to není. Příroda obklopuje a ovlivňuje nás všechny, a tak je její ochrana, nebo ne-ochrana, záležitostí nás všech. Každý z nás, ač pracující v nejrůznějších oborech, můžeme rozhodovat o přírodě kolem nás. Když se rozdělíme na ty, kteří mají přírodu „na starost“ a na zbytek, který ji může ignorovat, protože se o ni přece stará někdo jiný, bude to jen zdrojem třenic, neporozumění a v konečném důsledku zbytečných výdajů z kapes nás všech.

Pěkným příkladem mohou být třeba stavby dálnic. Vysokokapacitní silnice je v krajině obrovská překážka, ač by se to na základě její rozlohy ani nezdálo. Ale zkuste si představit, že se kolem ní pohybujete pěšky. Jakou si dáváte šanci, že se dostanete ve zdraví na druhou stranu? Když se o to neúspěšně snaží ježek nebo veverka, většinou si toho ani nevšimneme. Ale když rozsekáme auto, a doufejme, že jenom auto, o divoké prase nebo srazíme rysí kotě, celý problém dostane mnohem tragičtější rozměr.

Když se v Česku plánuje dálnice, řeší se doprava lidí z místa A do místa B co nejekonomičtěji. Ekologové jsou přizváni až v okamžiku, kdy je hotový relativně podrobný technický výkres. Sprásknou ruce, provedou půl až roční výzkum pohybu zvířat v okolí plánované silnice, protože na víc není čas, a naroubují na existující projekt zprůchodňující úpravy. Občas je to dost nemožný úkol. Efektivnější a levnější varianty pracující s tím, jak příroda a krajina v okolí funguje, přijdou na přetřes tak akorát u piva. Nakonec jsou frustrovaní jak ekologové a technici, tak daňoví poplatníci slyšící konečné vyúčtování.

Když jsem naše postupy líčila ve Švédsku, kamarád Jan Olof se potutelně usmál a pozval mě na prohlídku jednoho tunelu kousek za Uppsalou. Švédsko je na tom z hlediska zprůchodňování silnic velmi dobře. Aby ne, i přes veškerou snahu tam stále každoročně mají zhruba 50 smrtelných případů ze střetů aut s losy. Smrtelných pro lidi. Druhý den jsme vyrazili. Zaparkovali jsme na velkém odpočívadle u dálnice. Hned za ním se zdvíhal tunel, vedoucí jediným kusem skály rozprostírající se široko daleko. Nahoře byl zarostlý tajgou. V bahně šla vystopovat spousta prasat, vysoké, lišek, jezevců i menších zvířat, kteří tudy vesele probíhali bez ohledu na hluk a přítomnost lidí. Co na tom bylo tak zajímavého? Ta dálnice byla stará pět let, obrovský zásah do krajiny byl novinkou. Ale tady zůstal zachovaný přirozený most umožňující zvířatům pohybovat se krajinou stejně jako stovky let předtím. Nemuseli se nic nového učit. Kdyby tu skálu odstranili, byla by stavba jednodušší a tento úsek dálnice o polovinu levnější, ale s ní nemuseli vymýšlet žádné dodatečné opatření a čekat, až se na ně zvířata naučí. A proč se Jan Olof potutelně usmíval? Toto řešení nevymyslel ekolog. Vymyslel ho architekt, který na začátku dálnici navrhoval… Za zadání své práce považoval totiž pohyb všech, ne pouze lidí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama