Reklama
 
Blog | Simona Poláková

Jako jeden muž

Doslechla jsem se, že Sociologický ústav AV ČR poskytne zdarma kafe a chlebíček tomu, kdo se zúčastní kulatého stolu o biologické rozmanitosti, čemuž jsem samozřejmě neodolala. Stejně jako dalších x lidí s nejrůznějšími vazbami na ochranu přírody. Kofeinem a vodou proložené odpoledne přišlo do kavárny strávit několik vědců – ekologů, členů ochranářských neziskovek zabývajících se přímo přírodou a krajinou, úřednice z odboru ochrany životního prostředí z kraje, propagátoři přírodních zahrad, mikrobioložka specializující se na půdu či vysokoškolský pedagog z filosofické fakulty. Všem jim bije srdce pro ochranu přírody a označení zelený jim nevadí, ba jsou na něj většinou hrdí. Ovšem hned první otázka moderátora ukázala, že tohle rozhodně není vzájemně si přizvukující skupina. Což my ochranáři dobře víme, ovšem na lidi zvenčí to většinou působí zmatečně a mají pocit, že česká ochrana přírody neví, do chce. Ale ruku na srdce, kolik znáte skupin, jejíž členové jsou zapáleni za generální koncept, ale jsou do krve schopni se zhádat o jednotlivosti? Rybáři rozebírající nejlepší strategie na kapry, fotbaloví fanoušci do krve se hádající, co že měl ten trenér udělat jinak či tisíce lidí shodujících se, že Ovčáček je dobytek, ale neschopných se dohodnout na druhu ani způsobu převýchovy.

Ona první otázka zněla – představte si obraz české přírody a krajiny. Co na něm vidíte? Ochranáři, lid neustále si stěžující, začali optimisticky. Stromem. Ups. Strom, to je les, to jsou smrkové pole a to teda optimistický obraz české přírody rozhodně není. Tak jsme to raději upřesnili na dub. Ještě že ten strom byl jenom jeden, kdyby jich byl rovnou les, tak by ochranáři, kteří planou pro bezlesí, byli na nohou. V reálu je u nás bezlesí mnohem ohroženější a bohužel kvůli převaze hospodářských lesů i bohatší prostředí. Navíc v lese se u nás planou vůbec nesmí, kdežto v bezlesí občas ten požár, který je nedílnou součástí procesů v naší krajině, ochranářům společnost povolí.

A takhle jsme v kresbě našeho obrazu pokračovali. Brzy se projevil obvyklý pesimismus ochranářů a raději jsme obraz rozdělili na dvě části – ráj a peklo. V pekle bez debat skončili lejstra a byrokracie (i to je jedna z primárních představ, které v lidech sousloví česká příroda a krajina vyvolává, a pozor – první stoprocentní shoda), ovšem kam strčíme zemědělce na traktoru? Nakonec se nám farmář rozdvojil a na malotraktoru skončil v ráji, na GPS řízeném monstrózním veletraktoru rozorával chudou půdu pokrytou papíry s kulatými razítky. A řepkou.

Neshodli jsme se ani na tom, zda je naše krajina uklizená hodně nebo málo, zda pro dobro přírody pást motokrosaře a tanky všude, kde je to možné, nebo jen na výjimečných místech jako je Na Plachtě, jak moc divočit s divočinou,… Ale jelikož jsme se sešli lidi soudní, tak jsme každému na obraze nechali ten jeho kousek a vznikla nádherná, bohatá, rajská, česká permakulturní zahrada, kde si své místo našla i divočina. A tak by to mělo být – čím více použijeme různých přístupů a postupů, tím bohatší a veselejší tu přírodu a krajinu budeme mít.

Jen kdyby podobně bohaté nebylo i to peklo…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama