Reklama
 
Blog | Simona Poláková

Jak hoří les v Evropě

Na začátku srpna jsem si užívala pohostinnosti jižní Moravy, ať už v podobě vín, fajn lidí nebo krásné přírody. Pořádali jsme zde totiž mezinárodní workshop o aktivních managementech v lesích v chráněných územích. Na výstupy se můžete podívat na stránkách Fóra ochrany přírody, na blogu shrnu pár postřehů.

Jedním z nejvýraznějších kontrastů mezi účastníky workshopu byl přístup k ohni v lesích. Byl patrný jasný rozdíl mezi různými členy zastoupených států. V prezentaci skandinávské sekce bylo patrné, že oheň, jakožto prostředek podpory biodiverzity, je přijímán a už se jen řeší, na jaké skupiny organismů má jaký efekt a kde lze managment ohněm využívat. Němci a Angličané kývali hlavou. Středoevropané jen teskně hleděli a v duchu si říkali, jak skvělé by to bylo vyzkoušet alespoň na jedné lokalitě. Tedy asi s výjimkou zástupce z CHKO Zahorie, ve kterém se nachází aktivní vojenský prostor, a tak to tam občas blafne od střelby. Škála emocí končila u upřímně vyděšených Gruzínců, kteří se v rozsáhlých a minimálně osídlených lesích Kavkazu snaží uhasit každý ohníček, a tak si nebyli jistí, zda špatně rozumí anglicky nebo jsou na srazu šílenců.

Drahý čtenáři, nezbláznila jsem se ani já. Abych to uvedla na pravou míru – požárem v lese není myšleno ohnivé inferno, které zuří dny a za kterým zůstane jen spálená pustá zem o rozloze mnoha hektarů. Myslím krátké, lokální ohýnky, kdy některé starší stromy stále zůstanou stát, shoří „roští“ a les se prosvětlí. Výsledkem jsou sice stromy poraněné, ale zbavené konkurence dalších dřevin a poskytující domov množství organismů. Do porostu se dostane více světla a živin, což umožní vyklíčit dalším rostlinám a stromům. A v neposlední řadě vznikne různověká mozaika dřevin, která je stabilnější a méně náchylná na náhodné katastrofy typu vichřice či hmyzí škůdce. Takovouto dynamiku si asi spíše představíme v jehličnatých lesích v Severní Americe nebo ve Skandinávii, ale týká se i střední Evropy, což ukazuje i ekologie našich stromů. I naší borovici lesní požár pomáhá při klíčení. A duby nejsou schopny zmlazovat, pokud rostou v hustém porostu, vyžadují prostor, který jim poskytne požár, lesní pastva nebo ruka lesníkova.

„Ochranářské“ požáry jsou napodobeninou přirozených požárů, ke kterým v historii celkem pravidelně docházelo, ať už díky zásahům blesku nebo i činností člověka. Z analýz starých uhlíků a jiných archeobotanických pozůstatků se ukazuje, že středoevropské lesy hořely celkem pravidelně. Kdysi člověk les vypaloval kvůli získání políček, která se navíc popelem hned pohnojila. A také to patřilo k běžným metodám, jak upravovat lesy tak, aby co nejlépe vyhovovaly včelám, to bylo ještě v době, kdy včelaři byli spíš brtníky (tj. med získávali od lesních včel). Nejinak je tomu i dnes. Třeba na území NP České Švýcarsko bylo v období 1974-2008 zaznamenáno 71 požárů, které průměrně zasáhly 0,75 ha území.

Ono zapálit takový přírodě blízký a potřebný ohýnek není samozřejmě žádná legrace. V řídce osídlené Skandinávii, kde je už přijatá i potřebná legislativa, se to dělá mnohem veseleji. Ale v zahraničí už existuje i dostatek poznatků o tom, jak správně vybrat místo, naplánovat akci, udělat protipožární průseky a regulovat intenzitu ohně i v podmínkách vyššího osídlení. Takže teď už jen najít dostatečně bláznivého majitele tak dvou hektarů lesa a dostatečně odvážnou hasičskou jednotku, která by si dala požární cvičení ve jménu biodiverzity.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama