Cituji ze svého blogu z 1.2.2007
( https://orna.blog.respekt.cz/je-treba-opravit-ucebnice-fyziky/ )
„Jedna milióntina hmotnosti atmosféry, to jest 1 ppm z její hmotnosti, představuje přibližně 5,3 x 1015 x 10-6 = 5,3 miliard tun. V posledních desetiletích činí roční nárůst množství CO2 přibližně právě 1 ppm, každým rokem je tedy v zemské atmosféře o cca 5 miliard tun kysličníku uhličitého více. Toto číslo se nápadně podobá číslu udávajícímu, kolik CO2 je ročně uvolněno do atmosféry činností člověka. Pokud nedojde ke změně tohoto trendu, bude za několik desetiletí opět nutno opravit učebnice v tomto aspektu, tentokrát na hodnotu 0,05%…
V historii zemské atmosféry se změny jejího složení děly v časových škálách statisíců a miliónů let. Současná „skoková“ změna znamená zřejmé narušení dosavadního rovnovážného stavu. Země absorbuje stále více tepelné energie z dopadajícího slunečního záření a poznenáhlu se zvyšuje energie (teplota) atmosféry. Oceány mají velkou tepelnou setrvačnost a jejich „ohřívání“ probíhá s příslušným zpožděním. Postupně dojde k vzestupu hladin světových moří už jenom z důvodu tepelné roztažnosti vody, o možném „přírůstku“ z tající sněhové a ledové pokrývky nemluvě. Celý proces se zatím nezpomalil a plynule pokračuje dál.
Žijeme zřejmě na počátku nestabilního dynamického stavu atmosféry, který se plně projeví v nadcházejícím období. V přírodních vědách je schéma stabilní stav – dynamická změna – nový stabilní stav celkem běžný (příklad ze statiky stavebních konstrukcí: stojící budova představuje stabilní stav. Pokud dojde z nějakého důvodu k porušení nutných výminek rovnováhy, vzniká tzv. kinematický řetěz – budova se hroutí k zemi. Vznikl nový stabilní stav: trosky ležící na zemi). V takto gigantickém měřítku je to ale bezprecedentní. Následky je těžké odhadnout, protože postupně se mohou objevit další neočekávané vlivy. Na prognóze budoucího vývoje pracují týmy odborníků. Vzhledem k nejistotám a rizikům vstupních údajů je škála možných výsledků v širokém rozsahu.
Nejde tedy ani s jistotou vyloučit, že na výsledek některého řešení neměly vliv, kromě fyzikálních veličin, také názory zadavatele, který tuto práci financuje… Příroda si nakonec najde sama nový rovnovážný stav. Bude to za sto let, za tisíc let?… kdo ví.“